Souhlasím s tím, že pokud někdo hodlá násilím narušit moji domovní svobodu a trvá ve svém útoku, měl bych mít právo bránit se všemi prostředky. Narušitel by prostě měl vědět, že práh cizího bytu je pro něj tabu, jehož porušení pro něj může v mezním případě znamenat třeba i smrt. To jsou ovšem zcela jasné situace, kdy se k vám někdo násilím dobývá a vy máte opodstatněnou obavu o svůj život. Jestli by měl mít člověk stejné právo zastřelit zloděje, kterého zastihl v bytě při svém nečekaném návratu domů, který neútočí a snaží se uprchnout, to už si tak jist nejsem.

Postihl jste to dobře. Záleží na okolnostech, které by měl posoudit soud. Zákon by neměl říkat "tady můžeš střílet", jako spíše nestřílej nikdy, jen v nouzi nejvyšší.

Jenže soud to také může posoudit jako nutnou obranu po zcela likvidačním roce vazby jako v případě pana Plisky

Spravedlnost je mýtus. Nikdy nastolena nemůže být. Můžeme však udělat nějaký kompromis. K tomu je třeba mj. znát také priority. Lidský život by měl být prioritou nejvyšší. Nebo ne?

Ne, nejvyšší prioritu má život můj a mých nejbližších. Pokud se někdo dobrovolně rozhodne riskovat ten svůj, je to jeho věc.

Zákon nezná pojem "můj život" a "životy druhých". A ani znát nemůže. Zákon zná jen pojem lidský život.

Ale lidský život nevtěsnáte do textů zákonů. Mnohým by se to sice líbilo, ale opravdu to nejde.

Ale vtěsnáte. Ovšem pouze v obecné rovině, lidský život jako takový. Ne život váš, coby život privilegovaný, a život jiný, jako méněcenný.

Lidský život jakýkoliv? I několikanásobného vraha a násilníka? Opravdu chcete abych věřil, že byste si považoval život člověka, co by vám znásilnil dceru, stejně jako ten svůj?

Mohu druhého člověka nenávidět. Ale jen pro tu nenávist nesmím jeho život snížit natolik, abych jej mohl beztrestně zastřelit, aniž bych přitom přímo jiný život zachránil.