Putin má ukrajinskou vládu ke snídani, k obědu i k večeři

Něco tak neschopného a impotentního, jako je současná vláda v Kyjevě, se jen tak nevidí. Většina lidí asi ještě nestihla zapomenout na to, že tato vláda vzešla z jednání ukrajinské opozice, představitelů Evropské Unie a prezidenta Janukovyče 21. února. Přesněji řečeno z porušení úmluvy z tohoto jednání. Bylo dohodnuto, že si občané všech národností a politických preferencí budou moci v předčasných volbách na podzim tohoto roku zvolit nové – kompromisní vedení své země. Jak už to tak většinou bývá, když u stolu sedí zástupci EU, na dohodu se za 12 hodin už nikdo neohlížel. Janukovyč  byl silou svržen a odstraněn od moci. Včerejší opozice si pak z právního hlediska pochybným způsobem zvolila nového prezidenta a premiéra.

To by ještě samo o sobě nepředstavovalo takový problém. Janukovyče nikdo neměl rád a většina země si prostě oddychla, že je ten zloděj konečně pryč. Dříve než se však většina lidí stihla znovu nadechnout, začala prozatímní Kyjevská vláda tropit jednu vylomeninu za druhou. Předložili zákon, který měl zbavit ruštinu všech práv. Možná je to špatně, protože v zemi tím jazykem jako svým mateřským mluví přesně polovina tamních obyvatel, a možná je to dobře, protože dokud jsme na Ukrajině, tak se budeme bavit ukrajinsky. Rozhodně to však přišlo ve špatnou chvíli, protože po revoluci, kterou podporovala hlavně západní polovina země, okamžitě přišel zákon, který byl zcela evidentně namířen proti té východní polovině.

Takže vláda, od níž celá země očekávala snahu o sjednocení národa a stabilizaci země, svým prvním krokem národ rozdělila na dvě poloviny a vrhla zemi do nové politické nestability. A protože ta samá vláda nebyla s to včas zkrotit neonacistické bojůvky, které jí krátce před tím posloužily jako beranidlo k moci, dovedl Putin s pomocí brilantní propagandy a rázných kroků získat Krym.

Člověk by si řekl, teď se ti v Kyjevě vzpamatují, seberou a začnou se chovat jako národní elita v okamžiku ohrožení národního státu. Kdepak, zdá se, že oni naopak mezi sebou vyhlásili soutěž v hlouposti a impotenci. Ve chvíli, kdy se separatistické tendence z Krymu přenesly i na zbytek východu země, nepodnikli žádné kroky pro jejich zklidnění. Ne naopak, jakoby se vláda v Kyjevě snažila tuto bouři ještě více rozdmýchat. V té situaci měli na výběr ze dvou možností. Buď říci, že protestující jsou teroristi a Putinovi agenti a proto proti nim tvrdě a rázně zakročit, posadit je všechny do vazby a o ničem se s nimi nebavit, nebo mohli uznat, že oni „separatisté“ představují aktuální náladu rozbouřeného východu země, sednout s těmito separatisty k jednacímu stolu - tak jako Jakunovyč jednal před 21. únorem u stolu s opozicí z Majdanu - a vyjednat kompromis.

Kyjevská vláda ale zvolila třetí cestu. Odmítla jednat se separatisty, prohlásila je za teroristy, ale nezasáhla proti nim a dovolila jim, aby vojensky obsadili pořádný kus země. Pak je nerozdrtila, nepotlačila, ani neuklidnila jednáním, ale prostě začala systematicky dráždit. Tu zastřeli dva příslušníky „sebeobrany“, tu se omylem strefí do tří civilistů a tu se kolona ukrajinských tanků střetne s místní demonstrací a na ulicích zůstanou louže krve.

Nic proto, aby byla tato vzpoura efektivně potlačena. Všechno proto, aby se maximum obyčejných lidí z východu země opravdu naštvalo a z přesvědčení či bezvýchodnosti přidalo na stranu těch, koho ještě nedávno právem označovali příznivci kyjevské vlády za menšinu. A je to tady, tichá menšina se stává hlasitou většinou a protest několika mála set před třemi čtyřmi týdny přerostl ve vůli milionů vyjádřenou hlasovacími lístky v takzvaném referendu. Pokud by Kyjev chtěl potlačit tuto vzpouru teď, neznamenalo by to desítky mrtvých jako před čtyřmi týdny, nebo stovky mrtvých jako před dvěma týdny, znamenalo by to plnohodnotnou občanskou válku. Pokud by chtěl Kyjev vyjednat kompromis, neznamenalo by to zvětšení práv ruštiny jako před čtyřmi týdny, nebo federalizaci země jako před dvěma týdny, ale znamenalo by to uznání faktické a možná i právní nezávislosti východu země.

A ať už tak či tak, kyjevští „demokraté“ a spolu s nimi EU svou hru s Putinem prohráli a to na plné čáře. Teď je již vše pouze na něm a na tom, jak velký kus Ukrajiny se nebude bát urvat. A Putinovi – ať už ho máme rádi či ho nenávidíme – musíme přiznat jeho hlavní kvalitu: ví, kdy má být demokrat (ach ta vůle prostého lidu na Krymu) a kdy autoritativní vládce (Čečenci? O vystoupení z Ruska nemůže být ani řeč, na vůli lidu zapomeňte). Zatímco kyjevská vláda neumí ani jedno. Ta zatím byla úspěšná pouze ve dvou věcech: v rozdávání významných administrativních křesel oligarchům, kteří zradili Janukovyče a nyní za to žádají svou odměnu a v rozdmýchávání povstání na východě. Povstání, které bylo možné při včasném jednání uchlácholit ústupky či naopak potlačit zákonem, to, které dnes hrozí nejvážnějším konfliktem v Evropě po konci 2. světové války. Takovouto vládu jsme prostřednictvím Bruselu pomohli v Kyjevě nastolit.